Zemplínsky kapor 2012

Je zářijový pracovní den, když mi volá Ludva a oznamuje, že máme možnost zúčastnit se pod vlajkou Carp clubu ČR týdenního kaprařského závodu „Zemplínsky kapor“, který se koná na Zemplínské šíravě na Slovensku od 8. do 15.září 2012. Měl jsem takovou radost, že si někteří spolupracovníci mysleli, že jsem vyhrál ve Sportce.

Jenže potom přišlo procitnutí. Za týden odjíždíme a my nemáme nic připravený. Tady musím říci, že bych nikdy bez Ludvovy iniciativy připraven neodjel. Boilís jsme navařili den před odjezdem a doufali, že trochu vyschne. Taky Major, naše ostříží oko, se přidal k přípravám. Upřímně řečeno byl k tomu trochu donucen. Při všem, co musel Ludva zajistit, byl pro nás více něž záchranou. A když si k tomu všemu přibral ještě funkci šéfkuchaře, servírky a jak jsme později zjistili, taky roli našeho kouče, věděl jsem, že na závod odjedeme 100% připraveni.

Nastal očekávaný den odjezdu. Poté, co jsme přetrpěli cestu přes Slovensko, se konečně před námi rozprostřela obrovská vodní plocha. V místě srazu se už carp teamy bujaře veselily. Nebylo se čemu divit. Pivo bylo zadarmo, klobáska výborná a živá kapela tomu dodávala šmrnc. Jen zpěvačka byla možná trochu zaskočená, když viděla tančit jen samé pány, a to mnohdy i ve vřelém objetí. Rozhodně jsme si jako chlapci z Moravy nechtěli udělat ostudu. Chopili jsme se borovičky a splynuli s tanečníky na parketu. V sobotu ráno, když jsme dávali pivko na srovnání tlaku, se dozvídáme, že večer padla i nějaká ta rána. Zkrátka seznamovací večírek se vším všudy.

Přistoupilo se k losování a my si vylosovali lovné místo 4 v sektoru Kamenec. Kromě losování byl celý tento den určen na mapování dna, bójkování a krmení. No nebylo se čemu divit, vždyť náš sektor měl šířku snad větší než 4 fotbalová hřiště. Pro větší představu, patnáct metrů od břehu byl pozvolný sešup na hloubku sedm metrů a pak jen rovina. Až na osmi stech metrech jsme našli dvojité zvlnění terénu. Prý bývalý potok. Pak zas jen rovina. Jednu tyčovku jsme tedy umístili tam a druhou někde na čtyřech stech metrech. Třetí místo jsme označili na patnácti metrech od břehu. Je fakt, že si mnozí ťukali na čelo, ale my jsme byli přesvědčeni o tom, že tříkilové kapříky tu nachytáme. Na zadní bóji jsme vnadili jen decentně boilísem, střední jsme zasypali vším, co jsme dovezli a u břehu jsme silně zavnadili partiklem.

V neděli v 6:00 hodin závod odstartoval. Naše první rozhodnutí bylo vyzkoušet všechny pruty na odhoz. Pokus, chytit bodovaného kapra dřív než ostatní týmy navezou, nevyšel. V poledne jsme se již sice pyšnili asi třiceti cejny, ale kapřík ne a ne přijít. I my k večeru vyvážíme pruty na vzdálenější tyčovky, ale jeden prut zanecháváme u břehu.

Dny a noci nám ubíhaly a kromě bezvadné stravy, co nám chystal Major, se na našich vyvezených prutech nic nedělo. Zato u břehu se postupně nachytalo na patnáct amurů a asi desítka nebodovaných kaprů. Do sbírky nám přišel i malý sumec.

Blížil se předposlední večer a atmosféra v našem týmu houstla. Pamatuji si, jak jsem koukal na vztyčenou vlajku Carp clubu nad našimi bivaky, pokuřoval a přemítal v hlavě, že jako jediní v sektoru nemáme bodovanou rybu. Každé převážení nástrahy se zdálo být čím dál těžší, přestávali jsme věřit v náš boilís a před zavezením nástrahy se stávalo, že i tři nástrahy byly strženy zpod háčku.

Měníme strategii a vyvážíme všechny pruty na již zmíněných osm set padesát metrů. Při návratu nám asi třicet metru od břehu dochází silon na jedné z cívek. ,,Všichni hned z vody nebo nás diskvalifikují!“, volal ze břehu Major, a to dost nervózně. Byl totiž z důvodu silného větru vydán zákaz výjezdu lodí na vodu. Ludva přichází s bleskovým řešením a ukousává vlasec na své udici. Každý jednou rukou držíme vlasec vedoucí k nástraze. Šeří se a my pochopitelně nemáme čelovky. Vítr nás pomalu unáší do našich dvou zbylých nastražených prutů a my druhou rukou, za pomoci nohou, přemotáváme vlasec z jednoho navijáku na druhý. Poslepu navazuji jakýmkoliv sukem vlasce k sobě. „Hurá, mám to“, zvládnul jsem to. „DO PR….!“ Ludvovi utíká konec mezi očky a s ním mizí nejen 600 m pletenky a metry vlasce ve vodě, ale i kousek naděje na bodovanou rybu. Není čas. Vím, že kdybychom mohli na vodu, určitě kotvičkou vlasec najdu, ale bohužel musíme hned na břeh. Už i tak jsme hodně riskovali. Čtvrtou udici tedy nahazujeme opět kousek od břehu.

Za úsvitu přichází záběr, je to opět udice nastražená těch dvacet metrů od břehu, nástraha byla tentokrát boilí SK30. Se slzami v očích pouštíme kapra 2,98 kg. Po chvíli přichází mohutný záběr nejprve z jedné navezené udice, ale než k ní doběhneme, již kvílí dva další pruty. Zvedám hlavu a hned je mi vše jasné. Je to příliš velká voda na to, než aby zde rozhodčí dokázali zabránit všem problémům. Asi na šesti stech metrech se objevila loďka a rybáři v ní prováděli hlubinnou přívlač. Zbývalo už méně než den do konce závodu a já měl totální depku. Znovu s Luděm diskutujeme možnosti, probíráme vzdálenosti, ze kterých naši soupeři dokázali chytit bodované kapry. Rozhodujeme se opět vyvézt všechny udice na nejvzdálenější bójku a rozprostřít tam nástrahy tak, jak nám to umožňuje sektor.

Mezitím už Major nachystal kafíčko s rumem. Takže jak jsme ukončili navážení, byl ten správný čas na kafe a karban. Rozdaly se karty a začínali jsme se bavit skvělou hrou. Jak už to tak bývá, když to nejméně čekáte, ozvalo se krátké pípnutí. Držel jsem v ruce dobré karty a vůbec se mi nechtělo je kvůli cejnovi zahazovat. Jen jsme všichni tři hleděli od stolku na svinger, který zůstal stát ve stejné poloze. Chystal jsem se hodit další trumf. V tu chvíli svinger nepatrně a pomalu začal klesat dolů. „Píp, píp“, no jo, je to jasný, visí tam cejn. I přesto okamžitě vyrážíme a doufáme. Jedem, co nám náš elektromotorek dovolí. Ludva domotává a oba napjatě čekáme, co se objeví na konci udice. Zastavuji motor a zvedám svůj pohled na špičku udice. Ta se začíná ohýbat a Ludva hlásí, že je to naše olovo. Jsme z toho totálně rozladěni, když najednou přichází souboj s kaprem, který jsme dotáhli do úspěšného konce a konečně ukládáme do lodi prvního bodovaného, více než šestikilového kapra. V lodi nacházíme jediný kousek boilí naší výroby, tak jej rychle dáváme na prut a šťastni se vracíme na břeh popíjet šampáňo za našeho bodovaného kapříka.

Ještě před půlnocí přichází další píp. Znovu vyrážíme na vodu plní naděje, že to bude opět kapr. Bohužel, tentokrát se na konci udice houpal cejn a ke vší smůle ho vytahujeme i s vlascem druhé udice. Sice se jí lehce zbavujeme, ale i tak přemýšlím, co se asi odehrává teď na břehu. Když se blížíme s navezenou udicí ke břehu, tak mi začíná být jasný, že pojedu znova. Major, náš kameraman nerybář, se po té, co jsme udělali planý záběr, vrhl po udici a začal zdolávat rybu, zřejmě s nejkrásnější představou, jak nás překvapí kaprem.

Po druhém navezení jsem šel s Ludvou do bivaku. Major nám mezitím nachystal topinky s tvarůžky a kafe. Probíráme s Ludvou, jestli na těch posledních pár hodin budeme něco měnit nebo ne. Přitom popíjíme kafe a bavíme se posloucháním tvrdého boje na život a na smrt z vedlejšího bivaku, kde Major hrdě odolával náletům komárů. Musím suše podotknout, že bojoval statečně, leč marně a svou bitvu prohrál. Pěkně nasranej vylezl z bivaku a šel kouřit. S Luďou jsme se tím docela bavili. Major se postavil k udicím a ve 2:30 hodin nám hlásí záběr. („Hele, volové, něco vám tady pípá!“ – Radar zapomněl napsat, že oba pěkně tvrdě a nahlas „přemýšleli“ v bivaku – pozn. od Majora). Vybíháme z bivaku, házíme na sebe vesty a vyrážíme na vodu. Jedeme, co to dá a jelikož baterie jsou už KO, tak se spíš vlečeme. Ve vzduchu je najednou opět napětí, že by se dalo krájet. Po dlouhé cestě, kterou nám těžce ztrpčoval vítr a vlny, se dostáváme na fluórcarbon. Naše očekávání se dostalo na nejvyšší bod. Ludva začíná napínat a u prutu se opět ohýbá špička. Ludva zase hlásí, že je to olovo, což mě naprosto uzemnilo. Jeho druhá věta, která následovala, byla pro mě totálně zdrcující: „Co čekáš, za celý týden jsme nebyli schopni chytnout bodovanou rybu a teď chceš za noc chytnout dvě?“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že Ludva má naprostou pravdu. Podíval jsem se na něho totálně zdrceným pohledem a viděl jeho šibalský úsměv. Posvítil jsem mu znovu na špičku prutu a v tu chvíli jsem věděl, že mě zase, jak on říká, škádlí, já tomu říkám - sere. Ludva má na udici kapra, a tak se začínám v duchu radovat. Raduji se o to víc, když mně sděluje, že kapr bude větší, proto na něj nebude spěchat. Souhlasím a snažím se trochu udržet člun na místě, jelikož vlny a vítr jsou už hodně divoké. Po společné práci přichází třešnička na dortu v podobě kapra 9 kg. Přišel na tu samou udici s kouskem našeho boilí nalezeného v lodi bez jakéhokoli dipování a vylepšování.

                                        Radar

Epilog (od Majora)

Závod to nebyl vůbec špatný. Vyhráli jsme náš lovný sektor (Kamenec) a celkově jsme skončili na 8. místě z 36-ti zúčastněných carp teamů. Pouhé 3 kg nám chyběly na celkové 4. místo. Píšu to zcela záměrně, protože již výše zmíněný 2,98 kg kapřík mohl klidně mít očima jiného rozhodčího třeba rovná 3 kila. Nuláci mi rozumí... . Ale i tak myslím, že to byl pro náš tým skvělý výsledek, ikdyž to tak po delší dobu nevypadalo.

Ještě zde musím laskavému čtenáři vysvětlit jednu malou nesrovnalost. A sice to, jak bylo možné, že já jako nerybář jsem se v domnění krásného záběru ryby, jal tuto rybu v nepřítomnosti zbylých dvou členů našeho týmu ochotně a neúspěšně zdolávat? Vzniklo to vlastně až na místě konání závodu při naší registraci do závodu. Pivem značně rozveselený Luďa mě přihlásil u ještě více rozveseleného hlavního pořadatele jako „lovícího asistenta“! Snažil jsem se mu to hned rozmluvit, že je to úplná blbost, ale marně. Proto jsem ve výsledku mohl manipulovat s pruty a dělat všechny ty věci jako moji kolegové rybáři. Poprvé a naposled. Napříště se budeme, Luďo a Radare, radši držet každý svého kopyta – vy rybářských prutů a já kamery.

                                        Major